Historie

Počátky osídlení pavlovického katastru

Pavlovice u Přerova leží na strategicky významném a morfologicky výrazném výběžku Kelčské pahorkatiny (součástí geomorfologického podcelku Podbeskydská pahorkatina), situovaném před vyústěním Moravské brány do Hornomoravského úvalu. Katastr Pavlovic, jehož nadmořská výška se pohybuje od přibližně 240 do 300 m.n.m., se z geologického hlediska nachází v prostoru třetihorních neogéních sedimentů, v těsné blízkosti kulmu Maleníku. Štěrky, které se zde místy nacházejí, mohou snad být relikty ledovcového původu. Lokalita je též velmi příhodná k zemědělství, (i přes velmi členitý terén), neboť převažující půdní typ zde tvoří černozem, částečně i hnědozem.

Již z výše uvedené charakteristiky pavlovického katastru z hlediska přírodních podmínek vyplývá, že toto území lákalo dočasné i trvalé lidské osadníky již od nejstarších dob. Nejstarší doklady osídlení zde představují nálezy štípané industrie z mladšího paleolitu (starší doby kamenné, 40 000 až 8000 př. n. 1.), nalezené v trati "Přísahanec", západně od silnice z Pavlovic do Lhoty. Jedná se o nástroje lovců kultury tzv. aurignacienu, zhotovené kromě glaciálních pazourků také z místních rohovců, zastoupena jsou především hranová rydla, dále škrabadla, zlomky čepelí, úštěpy atd. Jedná se zde o typickou lokalitu aurignacienu, neboť její nositelé (pravděpodobně archaické formy Homo sapiens sapiens), žijící v podmínkách jedné z mírnějších oscilací poslední doby ledové (wurm), zakládali nejraději svá sídliště právě na temenech příhodných návrších - další se též nacházela v blízké Lhotě u Lipníka a také u Přestavlk.
V následující epoše neolitu (mladší doby kamenné, cca 5500-4000 př. n. I.) dochází k převratným změnám, označovaným jako neolitická revoluce, která znamenala především přechod k produktivnímu způsobu života. Člověk se stává zemědělcem, chovatelem dobytka, staví pevné domy a vede usedlý způsob života, vyrábí keramické nádoby, broušené a vrtané kamenné nástroje (kopytovité klíny, sekery a sekeromlaty s provrtem), ovládne též základy textilní výroby. Velmi brzy je v této době osídleno skupinami prvních zemědělských kolonistů také hostýnské Záhoří (Kelčská pahorkatina). Sídliště nejstarších zemědělců s tzv. lineární keramikou známe z nedalekých Kladník, stopy mladšího sídliště kultury s tzv. moravskou malovanou keramikou však byly zachyceny též poblíž silnice Pavlovice - Lhota v trati Dílce. Tato kultura, která byla součástí širšího, tzv. Lengyelského okruhu je známa zejména velmi silnou aktivitou v kulturní oblasti, úroveň neolitní civilizace na Moravě v té době dosáhla svého vrcholu.

Osídlení pavlovického okolí zřejmě intenzívně pokračovalo i v následujícím období eneolitu (pozdní doba kamenná, 4000-2000 př. n. I.), do nějž zemědělská populace vstoupila téměř nepozorovaně, přesto se však jednalo o významný dějinný předěl. Nyní se též zavádí orební hospodářství, postupně sem proniká znalost používání vozu. V oblasti společenských vztahů stoupá úloha muže ve společnosti (na rozdíl od předchozí epochy), místo matri-lineárních velkorodů nastupuje nyní párová rodina s patriarchální filiací. Je to též doba etnických pohybů a také četnějších vojenských konfliktů - proto se budují hradiště (nejblíže známe z této doby Hlinsko u Lipníka nad Bečvou), která se někdy stávají prvými centry specializované výroby.

Na předchozí neolitický vývoj na námi sledovaném území přímo navazuje jor-danovská kultura. Sídliště nositelů této kultury bylo zjištěno archeologem I. L. Červinkou roku 1920 poblíž silnice Pavlovice - Lhota na bývalém panském pozemku "Černá polechňa" (snad někde poblíž dnešního lesíku Pálenina?). K velmi významným zjištěním patří objev půdorysu jednoho z domů na tomto sídlišti. Tento byl zjištěn také proto, že byl přímo překryt mohylou mladší o jeden a půl tisíce let (kultury se šňůrovou keramikou). Pokud jde o stavbu samotnou, jednalo se o dům kůlové konstrukce o rozměrech 890 x 620 cm a podle slov svého již zmíněného objevitele zřejmě zašel ohňem, o čemž svědčila přepálená hlína, kusy uhlí a popel v jamách. Dle jeho názoru se také nejednalo o zcela běžnou obytnou stavbu, ale spíše o objekt společenského nebo kultovního významu. V dalším průběhu eneolitu byl dosavadní domácí vývoj částečně přerušen invazí ze severozápadu. Přichází lid s tzv. kulturou s nálevkovitými poháry, který si ze svých původních sídel (oblast megalitických hrobů) přinesl typický pohřební ritus pod mohylami s kamenným obložením. V prostoru pavlovického katastru archeologové sice jeho pohřebiště nezachytili, zato však v trati „Obransko" mezi Prusínkami a Šišmou, na vyvýšeném terénním hřbetu, zachytili záchranným archeologickým výzkumem stopy sídliště této zajímavé kultury. K úplné diskontinuitě předešlého vývoje však dochází prokazatelně na konci eneolitu (na konci 3. tisíciletí př. n. 1.) příchodem lidu kultury se šňůrovou keramikou. Jeho pravlast se hledá mezi Vislou a Dněprem v ukrajinských stepích a bývá považován za první indoevropskou rasu ve střední Evropě. Žil zřejmě polokočovným životem (nezmámé sídliště), typický byl pro něj přísný kostrový ritus a jako milodar skvěle vyvedené kamenné sekeromlaty. Později tento lid na Moravě (a v dalších oblastech) postupně zdomácněl a právě z této etapy jeho vývoje známe četné kostrové hroby pod mohylami i z hostýnského Záhoří (Dřevohostice, Kostelec, Kelč - Němetice) - a též z Pavlovic. Dvě mohyly byly v roce 1920 prokopány I. L. Červinkou na již zmíněném pozemku „Černá polechňa", kde jedna z těchto mohyl přikryla pozůstatky domu jordanovské kultury. V jedné z mohyl (prům. 10 m) byl uložen zemřelý na pravém boku, orientován byl hlavou k jihovýchodu. O druhé mohyle víme pouze to, že její průměr činil 24,5 m a dosahovala zachované výšky ještě 1,2 m. Pravděpodobně z některé z těchto mohyl pocházel i pěkný seke - romlat jednoduchého tvaru.

Další stopy osídlení jsme schopni v okolí Pavlovic prokázat pro období mladší doby bronzové (1300-1000 př. n. 1.) Kromě zevšeobecnění a vrcholného rozvoje bronzové metalurgie dochází v této době ke vzniku kmenů, ovládaných již zřejmě „knížetem" a vojenskou družinou, což dokazuje poměrně značné množství militárií zejména v hromadných nálezech. Dochází však též k unifikaci náboženského a kulturního života - tuto epochu označujeme též jako dobu popelnicových polí, podle charakteristického pohřebního ritu, který tehdy zcela zevšeobecněl na dlouhou dobu ve většině končin staré Evropy. Mladší doba bronzová znamená též v severních oblastech našich zemí zahájení tisícileté éry existence a rozvoje lidu lužických popelnicových polí, který zde kontinuálně přežívá až do konce starší doby železné (jeho stopy mizí v 5. st. př. n. 1.). Jak již z názvu vyplývá, jsou pro něj charakteristická rozsáhlá popelnicová pole s desítkami až stovkami žárových hrobů, uložených v keramických popelnicích (známe je i ze Záhoří: Kelč, Býškovice, Blazice atd.), v okrajových oblastech lužické kultury však ještě jako rezidium přežívá i pohřbívání pod mohylami (žárové v popelnicích). K těmto okrajovým oblastem patří i hostýnské Záhoří a právě v Pavlovicích byly zkoumány dva tyto mohylníky. První, na návrších severovýchodně od obce, v lesíku Pálenina, prozkoumal koncem minulého století František Přikryl, tato skupina čítala 20 mohyl. Druhá skupinka (jen 3 mohyly) se nacházela v lesíku Záhoří v jižní části katastru a zkoumal ji také již zmíněný kustod Moravského zemského muzea v Brně I. L. Červinka. Některé zmínky také hovoří ještě o třetí skupině mohyl v trati „Na Trhovci", tuto informaci však již nelze dnes ověřit. Mohyly, z nichž největší měla průměr 12 metrů a převyšovala terén ještě o 1,5 metru, obsahovaly obvykle jeden centrální popelnicový hrob, některé pak ještě obsahovaly další popelnice s lidskými kostmi po svém obvodu. Jako milodary zemřelým sloužily keramické (původně naplněné) nádoby a někdy též drobné bronzové šperky (náramky, kroužky, jehlice jako šatové spínadlo), zřejmě osobní majetek zemřelého. Některé tyto předměty nám přibližuje obr. 4 (kresba z konce minulého století).

Z následující epochy rané doby dějinné nám posud další doklady osídlení z pavlovického katastru schází, i když to jistě neznamená, že by Keltové (4.-1. st. př. n. 1.) a Germáni (1. st. n. 1.- pol. 6. st. n. 1.) nechali tuto významnou strategickou výspu zcela bez povšimnutí.

Nejstarší slovanské nálezy z Pavlovic (keramika nalezená při stavbách domů v intravilánu obce) pocházejí zatím z mladší doby hradištní (10.-12. st. n. 1.) a posunují taktéž nejstarší dějiny obce výrazně před časový mezník, kdy se o ní poprvé zmiňují středověké písemné prameny.

Archeologie též přinesla řadu zajímavých zjištění k středověkému hrádku „Hausberk" v trati „Zámčisko", nacházející se na severním okraji lesa Záhoří. Výzkum dosud nebyl vyhodnocen, víme prozatím tedy jen to, že hrádek o rozměrech asi 70x50 m byl obklopen valem a příkopem.

(V článku použity vedle literatury uvedené v seznamu na závěr knihy také nepublikované nálezové zprávy z archivu Archeologického ústavu AV ČR Brno.)

Pavlovice do roku 1848

Pavlovští z Pavlovic 1358-1368
V dosavadních zpracováních historie u Přerova se za nejstarší písemnou zmínku v zemských deskách olomouckých z roku 1349, uvádí, že Smil z Pavlovic se spojil se svým bratrem Protivcem na všech statcích, které vlastnili. (V roce 1371 Protivec z Pavlovic oddal vše, co zde a kdekoliv jinde měl, své manželce Dorotě a dědicům, vyjma jednoho lánu pro sebe.

V případě našich Pavlovic se setkáváme s totiž že byly v nejstarší době personálně propojí V roce 1302, 18. července, Ondřej, olomoucký arcijáhen, se smluvili s Mikulou z Pavlovic touše na olomouckém domě. Osoba téhož jméi z Pavlovic, se dále objevuje jako svědek v roce jako tchán Filipa z Vranovic, který prodal
z Otaslavic statky ve Vranovicích (dnes okr. Prostějov) své ženě Anně na svém sídle Pavlovicích na věno 80 hřiven. O rok později v dalším zápisu olomouckých zemských desek se dovídáme, že byl tchánem Jindřicha ze Schenkenbergu, který měl za ženu Mikulovu dceru Annu. Jindřich měl majetek v Knínicích u Hostěradic (dnes Miroslavské Knínice, okr. Znojmo). V roce 1351 se Mikuláš z Pavlovic zúčastnil sněmu v Olo¬mouci, téhož roku prodal spolu s dcerou Ofkou půl vsi Hvozd (u Konice, dnes okr. Prostějov) Adamovi z Konice. V roce 1360 již byl mrtev, neboť jeho pozůstalá žena, nyní již manželka Skocha z Troubek, převedla své věno 80 hřiven, které měla v Pavlovicích, do Troubek (u Zdounek, dnes okr. Kroměříž).

V roce 1365, již opět vdova vzala všechny své děti na spolek na to, co měla v Troubkách. Jak je zřejmé, jednalo se vždy o dnešní Pavlovice u Kojetína (dnes okr. Prostějov). Omylů se vzhledem ke shodnosti pojmenování dopouštěl již Řehoř Volný, řada jeho mylných tvrzení je přejímána ještě dnes. (Podobně došlo k nepřesnostem v souvislosti s Prusínkami, neboť v nejstarších pramenech se jmenují Prosenice.)

Máme právo se domnívat, že Mikula z Pavlovic byl otcem kněze jménem Pardus. Ten byl totiž v roce 1355 uváděn jako syn panoše Mikuláše z Pavlovic a obdržel 10. června 1355 na žádost svého příbuzného frisinské-no biskupa Pavla Harracha expektativu na olomoucký kanonikát s tím, že si podržel farní kostel v Pavlovicích (není ale jisté ve kterých, dle dalších údajů by se dalo předpokládat, že šlo o Pavlovice u Přerova). V roce 1358 se sdružili bratři Pardus a Lutold z Pavlovic na statcích, které drželi v Pavlovi¬cích, Lhotě, v půlce Prusínek, s pěti čtvrtinami a s polovinou všech polí, luk, lesů, rybníků a jiných všech přináležitostí. Toto je prvá zcela bezpečná zmín¬ka o našich Pavlovicích. V témže roce byl kněz Pardus přítomen tomu, když jeho sestra Anna z. Pavlovic zavdala své věno, které měla v Knínicích, totiž 8 hřiven, manželce brněnského měšťana Vavřince, na 80 hřiven věna. Stejně tak ještě spolus bratrem Lutoldem byli v roce 1358 věřiteli sestře Anně, man¬želce Skocha z Postoupek, jinak z Postřelmova, když jí Skochův otec Dětmar z Postoupek, jinak z Postřelmova, předal ves Měrůtky (dnes okr. Kroměříž) na věno 120 hřiven grošů. Ale ještě v témže roce týž zajistil Anně její věno na statcích Postřelmov, které propustil u Svatobora ve 120 hřivnách grošů. Jindy v roce 1358 stáli bratři Pardus a Havel jako ručitelé (příjemci věna) u toho, když Havel z Trmačova (hrad u Hlubokého, okr. Třebíč) zaznamenal své manželce Ludmile ves Střížov (dnes okr. Třebíč), dvůr 6 lánů na její věno 80 hřiven. Na jiném místě v zemských deskách, ale k roku 1368, se uvádí, že se souhlasem kanovníka Parduse musel Havel ze Střížova své manželce Ludmile ve vsi Střížov těch 80 hřiven jejího věna zajistit.

V roce 1359 Lutold z Pavlovic přiřkl své manželce Markétě na tom, co měl V Pavlovicích, Prusínkách a Lhotě, 14 hřiven grošů pražských, na majet¬ku movitém jako i dobytku za 150 hřiven grošů, svobodným právem věnným k rukám Jeníka ze Spranek. Rovněž v tomto roce prodal Albertovi ze Střechovce dvůr ve Zdislavicích (dnes Troubky-Zdislavice, okr. Kroměříž) za 150 hřiven grošů. V roce 1365 mu Vilém z Pavlovic předal dvůr v Tučíně. (V roce 1376 prodal týž Vilém z Pavlovic Zdeňkovi z Kokor v Tučíně dvůr o dvou poplužích). Byl zcela jistě mrtev již v roce 1371, neboť tehdy pozů¬stalá vdova Markéta převedla své věno, pojištěné na Pavlovicích, totiž 130 hřiven, na ves Tupec prostřednictvím pana Kuníka z Drahotuš, a to na jiné věno 100 hřiven grošů, z nichž připsala Bohuši staršímu z Drahotuš 80 hřiven a své dceři Kačně 20 hřiven. To se stalo se souhlasem Jánka z Pavlovic, brat¬ra Lutoldova (?), poté co mu dal Bohuš z Drahotuš 20 hřiven hotově. (V roce 1377 připsala Kačna z Pavlovic Bohušovi z Drahotuš v Tupci 20 hřiven věna.) Znak Lutolda z Pavlovic podle pečeti na listině z 30. září 1362 zveřej¬nil Pilnáček. Jedná se o tři květy na třech dlouhých stoncích (tvar okolíku).

Pánové z Kravař 1368-1371, Ješek Hromada z Horky 1371-1384

V roce 1368 prodal Pardus, tehdy již olo¬moucký kanovník, se svými synovci (dá se předpokládat, že již tehdy Lutold, jeho bratr, nežil), urozeným pánům Janovi z Kravař, Vokovi a Benešovi a jejich bratrským dědicům, které mají a míti budou, ves Pavlovice a Prusínky a cokoliv v nich mají, se všemi právy, lesy a dvěma rybníky, patronátním právem a vším ostatním, tak jak to on držel, za 400 hřiven grošů. Zemřel před 2. listopadem 1377. (Rovněž zmiňovaný Bartoloměj byl jmenován z Pavlovic, 30. září 1340 byl uváděn jako probošt olomoucké kapituly, vrcholu své kariéry dosáhl 2. dub¬na 1342, kdy se stal moravským kancléřem. Tehdy totiž Karel IV. obnovil starý zvyk, podle něhož úřad nejvyššího kancléře byl navždy spojen s hod¬ností olomouckého kapitulního probošta. Zemřel 7. února 1350.)

Roku 1371 prodal Vok z Kravař Ješkovi Hromadovi z Horky, jeho man¬želce a dědicům ves Pavlovice a vše, co měl v Prusínkách, a 4 lány v Tučíně za vsi Paršovice, Valšovice a Rakov. Roku 1374 připsal Bartoloměj z Pru¬sínek své manželce Vojslavě na věno dvůr ve vsi Prusínkách za 50 hřiven grošů pražských. V roce 1376 pojistil Ješek Hromada své ženě Anně 250 hři¬ven grošů věna ve vsích Pavlovice a Prusínky k rukám jejího otce Pavla ze Sovince. (Domníváme se, že údaj o tom, že v roce 1376 prodal Divá z Pav¬lovic Duchoňovi z Oprostovic ve vsi Pavlovice poplužní dvůr a v témže roce Herbort z Pavlovic Onšovi z Pavlovic a jeho dědicům půl lánu v Pavlovicích, se týká Pavlovic u Kojetína. Podobně je tomu i v případě zápisu, v němž se uvádí, že v roce 1382 pojistil Jiří z Pavlovic své manželce Anně 32 hřiven grošů na věno na dvoře a dvou zahradách v Pavlovicích a že Anna, pozůsta¬lá vdova po Jiřím z Pavlovic, přibrala v roce 1386 na své věno v Pavlovicích, totiž dvůr a dvě zahrady, ve výši 32 hřiven grošů, své dědice a děti obojího pohlaví a taktéž svého bratra.)

V roce 1379 připsala Ofka ze Zdislavic Hovoroví z Prus, Petříkovi z Petřvaldu, svému bratru Pavlíkovi a Bartoloměji z Prusínek všechny své statky ve Zdislavicích na tři roky a nadřečení tím přijali závazek zaplatit markraběti statky ve Skrbeni. Odpor proti tomu vznesl kněz Bohunek z Nákla na jednu zahradu. Stejně i děkan olomoucké kapituly Bedřich namítl, že má jednu hřivnu roční daně u uvedeného dědictví a statků ve Skrbeni.

Pánové z Kokor 1384-1446

V roce 1384 prodal Ješek Hromada ze Sušic Mukařovi z Kokor a jeho dědicům ves Pavlovice s osedlými, lesy, jednou loukou a dvěma rybníky, patronát¬ním právem. Též mu prodal ves Prusínky vyjma dvora kdysy Bartoňova a vyjma lesíka, též v Tučíně jednu krčmu a půl lánu a ves řečenou Lhota pustou. V zápětí na to připsal Mukař z Kokor ve vsi Pavlovicích své ženě Dorotě 20 hřiven gr. roční činže z 200 hřiven gr. na věno. Pavlík ze Sovince, tchán Ješka Hromady ze Sušic, a rovněž on sám přiznali, že Ješkova manželka Anna nemá žádného věnného práva v Pavlovicích, ale že to je převedeno na zboží v Rad-slavicích a Sušicích. Také Vok a Lacek z Kravař opět s Ješkem Hromadou ze Sušic o rok později znovu vyznali, že nemají žádné právo v Pavlovicích.